Zdravím vás cestovatelé!
Opět se hlásím z Odense v krásném podzimním ránu. Věřili byste, že už několik dnů v lajně je obloha až chrpově modrá, pár těch mráčků se rychle rozplyne, slunce do místních vlévá vitamín D plnou silou a větřík je příjemně chladivý? Kdo by řekl, že v tomto ročním období bude na jednom z nejdeštivějších míst v Evropě tak pohádkově.
Napadlo mě, že tentokrát bych vás mohla seznámit s místní mentalitou, kterou jsem v krátkém čase jednoho měsíce pochytila. Pro cizince je totiž velmi snadné přijet, začít novou etapu života a cítit se vítaný. Dánové jsou strašně srdeční, narození s úsměvy na rtech s pozitivním přístupem ke každodennímu životu. Místního například už ani nezviklá, že má vypuštěnou duši na kole. Pokrčí rameny, do košíku hodí nákup a jede s vyfouknutou. Proč se zbytečně stresovat? Krom toho všichni občané tady mluví anglicky, jakoby se s tím jazykem narodili. Přestože jsem se svého dánského vrstevníka ptala a zjistila, že se učí cizí jazyk zhruba od čtvrté třídy – tedy přibližně jako my – nemůže se stát, že s vámi shrbená stařenka, která zrovna sesedla z kola nebude mluvit anglicky. Tak to tady zkrátka je a je to více než úžasné!
To si tak kráčím nabušeným centrem města v odpolední špičce a zaregistruji, že si někdo vedle mě zpívá. Pootočím hlavu a zjistím, že nějaký Dán oblečen ve stylu „hastroš“ při zamykání svého kola prostě jen tak pro sebe „hejká“ a vůbec jej nevzrušuje, že je na veřejnosti. Pokrčím rameny a jdu dál. Už podle vzhledu muže o pár let staršího než jsem já, jsem soudila, že šlo nepochybně o někoho, kdo přebral při kouření brka. Jenže jaké je mé překvapení, když o pár dní později vkročím do drogérie plné lidí – no dobrá, většinou žen – a nějaký mladý muž zaposlouchaný do tamní populární hudby začne doprovázet Meghan Trainor při jejím All about the bass! Snažila jsem se udržet oční bulvy v hlavě, ale stalo mě to veškeré úsilí. Především proto, že se nikdo z ostatních zákazníků neotočil! Nikdo si snad ani nevšiml. No a ve třetím případě, který se udál včera, jsem se už ani nezarazila při chůzi, když mě z těsné blízkosti minul cyklista, který si pískal s takovou vervou, že být můj pes v jeho blízkosti, vesele jej následuje v domnění, že je pobízen.
To vše potvrzuje mou teorii, že Dánové jsou vlastně velice veselí lidé, ale co víc, nikdo jim to nebere. Nesoudí je za to, že jsou někteří jiní, zvláštní, nebo dokonce podivní. Dán bere člověka jako jednotlivce, který má svůj život a do toho nikomu nic není. Obdivuhodný přístup, musím říci. Stále se totiž učím nějak přijmout, že nízké domy bez závěsů či žaluzií poskytují všem kolemjdoucím otevřený pohled do domácností i na jejich obyvatele. Vlastně to tu funguje tak, že pokud máte zataženo, jste zvláštní. Taky jsem si nemohla pomoci, ale v přízemí bytu, ve kterém bydlím, jsem za sebou logicky vždy zamkla. Dánové totiž povětšinou nevedou uzavírání dveří jako my – na zamykání či zabouchnutí. Mají kliky z obou stran, což mě přirozeně vedlo k zamknutí vždy, když jsem odcházela a vždy, když jsem přišla domů. Jenže mi bylo řečeno, že tady se nikdo neobtěžuje přijít až do cizího bytu a vykrást ho. Rozhodně ne, když doma opravdu sedíte. Koneckonců, případní zloději vás mohou vidět skrz nezakrytá okna, že!
A tak se tady snažím složitě sžít s tímto veřejným nezájmem, který panuje mezi Dány s s jejich pozitivními, ale i negativními stranami. I po měsíci ve mě samozřejmě ještě žije ta představa, že pokud bych nechala doma – i na našem pozemku – na verandě ocelovou židli a otočila se, tak jí do pěti minut nemám. No, člověk si zkrátka musí zvyknout. Ale je to příjemný zvyk, který tu mají. No ne?
Přeji příjemné dny 